| Pročetl jsem si taky ten deník od elemira a podle mě se u něj střetlo několik okolností najednou. 1. Po dohrání W&W a Grimoire se chtě nechtě musela dostavit únava. Od počátku tam je cítit, že se mu do hry nechce. Tyhle stavy znám. Několikrát jsem takhle pár her taky zavrhnul (obvykle se to stává po odehrání několika monstrózních dílů hry jedné nebo podobné série) a pak se po letech k nim vrátil a ukázaly se vlastně jako ty jedny z nej. A říkal jsem si, jak to že jsem to před tím neviděl. A platí to i o W8, kterou jsem taky na první dobrou zavrhnul, protože moje grindovací mánie tady prostě v této hře neplatí. Cíl byl vyhnat postavy v Monastery aspoň na level 8 a jít dál. Po pár dalších letech jsem využil rady - negrinduj, projdi Monastery naprosto přirozeně bez zbytečných zastávek. A rázem z toho byla opravdu jiná hra. Ke konci je pak hra asi paradoxně lehčí, když nepočítám nějaké ty ojedinělé bossfighty. Řadové potvory zvládám na pohodu, i když jsou na mém levelu, protože tohle tady rozhodují skilly. Ninja je schopen dát install kill co třetí ránu a k podobným úspěchům se přidávají i můj fighter a paladin. Druhá okolnost, jestli jsem to z Elemirova deníku dobře pochopil byla osobní. Pokud člověk řeší nějakou složitější životní situaci, je přímo hráčská vražda rozehrát hru o větší kombinatorice, jako je W8, kde s pocitem - teď si po tom všem vyčistím hlavu od všedních dní a na chvíli si to pustím s tím, že se o kus posunu. Rozčarování z toho, že jsem se neposunul nikam a dvě hodiny hry, které jsem na to měl, než půjdu spát a zítra mě zase čekají záležitosti osobního života, mi zabraly 4 rozsáhlé souboje na úrovní taktické tahové strategie je logickým vyústěním. S tím se skloubí třetí zásadní problém. Chci se posunout ve hře, ale průzkum okolí aq hledání tajných tlačítek nebo předmětů které mě jinak u dungeonů strašně baví, jedu narychlo a je to otrava, protože ve vzduchu pořád visí, kdo mě kde zase přepadne, kde se zase vyrespawnují potvory, protože v hlavě zůstává předchozí zážitek z předchozího dne typu - nikam se neposunu). Já popravdě po těch letech s W8, kterou jsem taky hrál všelijak, nejprve odmítnutí, pak nadšené hraní, které bohužel zastavila jakási nucená pauza a návrat k dohrání až nyní, totiž vidím naprosto precizní kombinační hru, a opravdu poslední svého druhu (jak to vždycky hodnotil Richmond), myšleno jako starý dobrý hard core dungeon s devadesátkovým feelingem, navzdory 3D enginu), s rozsáhlými možnostmi vývoje postav a já ji skoro považuji až za takové tactics RPG. Souboje umějí být místy úmorné, ale když si naleji čistého vína, tak W7 sklízela obdobnou kritiku za náhodné souboje, které se občas sešly tak, že to byl co tři kroky souboj. Je to prostě typ game=playe, který někoho baví a jiného nebo ne. W8 je v tomhle o trochu složitější v tom, že potvory dopředu rozmístěné na mapě nejde odčarovat "kouzlem" load s tím, že budu doufat, že mi hra při dalším náhodném střetu namíchá přijatelnější sestavu. Co se týče levelování potvor, tak jsem si hodně oddechl, že to má své limity a po zpětném procházení počátečních lokací potkávám narespawnované potvory na 8 - 15 levelu max. Samozřejmě pokud člověk přepálí grindováním ten začátek, tak je blbé na 7 levelu potkat potvoru, která bude na 12. ale jak se tohle překlopí, tak už lze v podstatě hovořit o bezpečném průchodu starých lokací, v kterých se již další příběhový dej nevyvíjí. Jinak rychlost pohybu nepřátel je fajn si v menu nastavit na nejrychlejší, souboje pak odsýpají mnohem rychleji. |
. Asi by tomu nepomohlo, ani kdybych hrál W8 první, W&W mě prostě přesvědčily více, ostatně proto jsem si koupil i krabicovku. 
.
. 