| Já jsem si taky myslel, že archívy v PDF mi ty časopisy plně nahradí a budu se klidně moci zbavit papírové formy, protože stačí kliknout na PDF a přečíst si z něj cokoliv. Jenže mé vnitřní já mi vždycky jasně připomnělo, že bych se s tím nesmířil nikdy, protože mít ten časák v ruce a listovat jím nejde nahradit pragmatickým - přečíst si to mohu i na monitoru. To je jako s knihami. Proto mě taky dohnalo k té investici a zpětné koupi těch dvou ročníků, kterých jsem se kdysi zbavil, protože pocit, že to už nemám, mě žral přes 20 let, kdykoliv jsem si na to vzpomněl. Ale je jasné, že kdo tu devadesátkovou dobu, kdy ten časopis byl jediným kontaktem s herním světem, nezažil, tak tu potřebu, mít tu dobu zdokumentovanou v nějaké hmatatelné formě, mít nebude. A co se týče nějakého vztahu k autorům, tak tohle někdy kolem roku 1999 v podstatě vyprchalo. Ti první, co zakládali už Excalibur, měli neopakovatelný styl, kdy do těch recenzí vkládali to nadšení do hraní se vším všudy, včetně humorných situací a přirozených vtípků. V pozdějších letech začaly tlaky na profesionalizaci a spíše suchou novinařinu. Druhým extrémem byla Zvelebilova redakce, kteará se snažila vedle toho napodobovat humor Andrewa a ICEho a nemohlo to dopadnout jinak, než trapným přetlakem hlášek a na sílu trapného humoru typu - "hele, jsme vtipnější než oni", který z toho udělal pubertální bulvár. Z mého pohledu v polovině roku 1999 Zvelebil a jeho tým zničili Score a já už k němu nikdy nenašel vztah nazpět, což je možná škoda, protože mi tak utekla pozdější dlouholetá éra Honzy Modráka. A kolem toho roku 2000 jsem si chtěl najít vztah k Levelu, ale už to nějak nešlo, byť jsem musel uznat, že z novinářského hlediska to byl profi časák se specifickým designem, jenže mě už to nebavilo číst (hodně za to mohlo to, že už časopisy nebyly po tom roce 2000 napěchovány hrami, které bych chtěl hrát). Ale bylo jasné, že éra tištěných časopisů pro mě skončila. |